Reklama
 
Blog | Simon Tiubitiuas

Vítej armádo

V současné době probíhá v České republice, pravděpodobně předem uzavřená, diskuze o umístění základny armády Spojených států. Na jedné straně jsou poněkud hysteričtí odpůrci, na straně druhé zcela nekritičtí zastánci jejího umístění. Dívám-li se blíže na způsob jednání obou stran, vždy si vzpomenu na větu z filmu Děkujeme, že kouříte: "nediskutoval jsem, předložil jsem argument". Bohužel přesně v tomto duchu je diskuze ohledně základen vedena.

Pocit bezpečíZatímco jedna strana základnu vnímá jako poslední instanci před zuřivými Araby, jež hodlají sníst naše děti, druzí vnímají základnu jako důvod, proč by k nám měli Arabové přijít sníst naše děti. S takto položenými argumenty se špatně hledá východisko. Pravda, obranyschopnost České republiky není žádný zázrak a s možnostmi, které ji rozpočet dovoluje ani žádným zázrakem být nemůže. Z toho důvodu je ČR členem NATO – spolu s celou řadou dalších zemí včetně USA. Obranné partnerství je pro naši obranu naprosto klíčové. Podobná partnerství by však měla vycházet z pragmatického přístupu a neměli by být provázeny populistickou démonizací nepřítele a vzájemným osočováním. Politická rozhodnutí založená na medializovaném strachu jsou totiž předem určená k špatným koncům.

Pro a proti základně 

(Jednotlivé body nemají ani zdaleka stejnou váhu, tudíž množství bodů není vypovídající jednotkou, navíc pochybuji, že by se mi podařilo přijít na všechny body)

PRO

Reklama
  • Fyzický účinek – přestože má protijaderný deštník momentálně mizivou úspěšnost, v případě dobré shody okolností a promptní reakce, by s ním bylo možno zastavit případnou teroristickou raketu. Každopádně tedy dojde ke zvýšení bezpečnosti ČR.
  • Psychologický účinek – přítomnost USA má odrazující efekt na případné agresory (vzhledem k reakci Ruska, je to pro nás určitě plus.)
  • Regionální rozvoj. Základna většinou přináší do svého okolí novou kupní sílu a poptávku po službách zvyšuje ekonomický potenciál regionu. (i když bude hodně záležet na typu poptávaných služeb…;-) )
  • Zlepšení a upevnění vztahů s USA.
  • Stabilizace politické situace. V zemích s vojenskou přítomností USA dochází většinou ke stabilizaci politického systému. (rozepisovat se blíže o některých metodách této stabilizace by však mohlo přemístit tento bod do sloupce PROTI pod "manipulace politické situace")

PROTI 

  • Nákladnost projektu (protiraketového deštníku) zatím naprosto nekoresponduje s dosahovanými výsledky při zkouškách a existuje riziko, že projekt skončí fiaskem.
  • Tlak USA na umístění nedotažené technologie na nově budované základny budí dojem, že se jedná především o rozšíření vojenské přítomnosti USA ve světě, než o protiraketový deštník jako takový.
  • Problematická kontrola nad aktivitami cizího státu na vlastním území. Základny jsou většinou užívány také ke zpravodajským účelům – buď pro získávání informací či jako podpůrné uzly pro agenty.
  • Rozdílné priority. Vzhledem k přístupu USA k OSN, či partnerům z NATO v posledních letech, existuje potencionální riziko, že bude základna využita v rozporu se zájmy a zahraničními prioritami ČR.
  • Nulový technologický přínos pro ČR – Armáda ČR nebude mít přístup k práci s instalovanou technologií.
  • Zhoršení vztahů s Ruskem, pravděpodobná "ekonomická" vendetta. Geografické umístění obou základen ostatně více nasvědčuje faktu, že primárním zájmem radaru je spíš Rusko než Irán.
  • Částečné zbavování se odpovědnosti za vlastní bezpečnost.
  • Základna se může teoreticky stát cílem teroristického útoku / může přitáhnout k ČR negativní pozornost.


Partnerství vůle – USA vs NATO vs EU

Paradoxní na situaci kolem protiraketového deštníku je, že zatímco USA chystají svou verzi, NATO, jehož jsou Spojené státy dominantním členem, připravují alternativu. Podle zastánců americké základny je projekt NATO teprve v počátcích, zatímco americký deštník je již provozuschopný. Ponechme stranou otázku, nakolik je stávající americký systém opravdu funkční (zatím má problémy se zaměřením za špatného počasí a prakticky nulovou účinnost má při dnes celkem běžném vypouštění klamných cílů.) Pojďme se raději zaměřit na fakt, proč je US technologie výrazně odlišná a v zcela jiné fázi vývoje než technologie NATO, přestože v NATO hrají USA bezkonkurenční první housle. Vesměs to totiž ilustruje protekcionismus Spojených států a disproporci ve vztahu se svými partnery.

Nejproblematičtější vztah s USA má v Evropě Velká Británie, která v rámci boje proti terorismu přistoupila k větší integraci bezpečnostních složek se silami USA – to se týká především předávání informací zpravodajských služeb. Již nyní však k této spolupráci zaznívají kritické hlasy, neboť se jedná o velmi jednostranný vztah. Zatímco bezpečnostní složky USA mají volný přístup do informačního systému velké Británie, americká strana svůj přístup stále komplikuje a odpovědné pracovníky do něj odmítá vpustit. Navíc je Velká Británie přímo napojená na bezpečnostní struktury EU a tudíž mají Američané přístup prakticky ke všem materiálům Unie (což by nebyl problém – v případě že by takový přístup byl reciproční.)

Mnozí vysocí vojenští představitelé spojenců v Afghánistánu (členové Coallition of the Willing) si stěžovali, že informace, které jim v rámci spolupráce při pozemních operacích měla zajistit armáda USA, byly buď neaktuální (měsíc stará poloha nepřátelských oddílů se většinou neukázala být příliš relevantní) nebo částečně retušované (začerněná místa v mapách, neúplná dokumentace). Nemohli se ubránit pocitu, že získávají druhořadé, přefiltrované informace, které v důsledku vystavují jejich jednotky zbytečnému ohrožení. (Většina zahraničních jednotek se následně vrátila k získávání či alespoň ověřování informací z vlastních zdrojů)

Pentagon si úzkostlivě chrání svůj technologický a informační náskok (což je poměrně logické). Od svých partnerů však požadují kompletní oddanost věci a případě vzájemné neshody neváhá jednat zcela proti zájmů svých spojenců a ještě se podivovat nad faktem, že jim takové chování vadí. 

Evropa tedy poněkud znejistěla – čí vlastně jednotlivé státy jsou  a kdo by se měl starat o jejich obranu starat? Jednotlivé státy? – poměrně nereálná myšlenka, protože ani spojené evropské armády by se mohli pouze velmi těžko polarizovat vůči Číně či USA, a samostatně by byli již předem poražené. Armáda EU? – to by se musela Evropa výrazně integrovat a mít jednotné politické vedení, které by mělo mandát armádu úkolovat. NATO? – nejpravděpodobnější varianta, ale je zde již zmíněný paradox v členství USA. Možná jsou Spojené státy příliš silné, příliš dominantní a příliš protekcionistické, aby mohli být rovnoprávným členem spojenectví založeném na vzájemné dohodě mezi členy. V stávající mezinárodně-politické situaci mají USA pocit, že za sebou táhnou své spojence jako kouli na noze a spojencům se zase zdá, že je někdo vláčí, kam vlastně sami nechtějí.


Dobrý sluha, špatný pán – pár slov o armádě (nejen USA)

"Ten, kdo bojuje s netvory, se musí snažit, aby se sám nestal netvorem. A když hledíš do bezedné propasti, dej pozor, aby se propast nepodívala na Tebe."

– Friedrich Wilhelm Nietzsche, Mimo dobro a zlo, 1886

USA jsou svobodnou zemí. Právě díky tomu je nyní možné získat všechny, v tomto příspěvku obsažené, informace a otevřeně o nich hovořit. Někdy se dá ale bez nadsázky říci, že příliš svobody je na škodu. Máte-li psa, musíte ho vycvičit a nemůžete mu dát příliš svobody, protože by se pak mohlo stát, že už není jasné kdo je vlastně pánem. Vztah armády a státu je velmi podobný vztahu pána psa. Armáda musí plně podléhat politickým rozhodnutím státu a nikdy to nesmí být naopak. Dostane-li armáda příliš mnoho svobody a prostředků, může se začít vymykat kontrole. Bohužel to se v posledních letech do značné míry děje. Mnohdy se totiž armáda chová jako stát ve státě a jasně vymezené pravomoci se díky válce proti teroru začínají rozmlžovat, ne-li smazávat.

Armáda Spojených států se po 2. světové válce stala bezprecendentní dominantní silou ve světě a její infrastruktura se od té doby stále rozrůstá. V rámci lepšího utajení vznikla celá řada "soukromých" subjektů, financovaných z armádního rozpočtu, které využívala zpravodajská služba k úkolům s nimiž nechtěla být přímo spojována. Ať už to bylo vyzvednutí sovětské ponorky K-129 milionářem Howardem Hughesem při projektu Jennifer, či politiku "drogy za zbraně", kdy byla distribuce a prodej drog využita pro financování tajných operací CIA, a jež se táhla od války ve Vietnamu, přes sovětsko-afgánskou válku, až po aféru Iran Contras, kdy jí (snad!) ukončilo federální vyšetřování a především fakt. Vyhrocení aféry pomohl především fakt,  že CIA o svých aktivitách lhala i tehdejšímu prezidentu Reganovi, čímž překročila hranici ututlání. Ambivalentní vztah k drogám má armáda bohužel dodnes.

Speed!

Rychlost je hlavní předností jakékoli armády. Rychlost v získání informací; rychlost s níž je schopna na vzniklou situaci zareagovat; rychlost útoku, využívající moment překvapení. V armádě je bohužel využívána "rychlost" i pro zvýšení bdělosti a bojové nálady jednotek. "Speed" (česky rychlost) je totiž slangový výraz pro anfetaminové preparáty pod jejichž vlivem bojují elitní jednotky už více jak deset (s krátkou přestávkou v 90. letech). Přípravek se oficiálně nazývá DEXEDRINE (Dextroamphetamine). Ten se užívá z rozkazu armády před bojovou misí. Bohužel si na něj poměrně snadno vybudujete závislost, tudíž je momentálně distribuován jednotkám i v klidovém období k potlačení abstinenčních příznaků.

Dexedrine vytáhla na světlo světa především kanadská justice při vyšetřování smrti kanadských vojáků, které zabili bomby stíhačky americké armády. Jako hlavní viník byly označeny právě účinky Dexedrinu na rozhodovací postup pilota.

Užívání Dexedrinu musí každý voják odsouhlasit podpisem, nicméně logika dobrovolnosti je tu poněkud postavená na hlavu. "Nechceš Dexedrine, nemůžeš se účastnit bojového nasazení" – což se prakticky rovná ukončení kariéry v armádě. Armáda svůj postoj obhajuje, protože podle ní pomáhá Dexedrine udržet vojáka v bdělém stavu. Odborníci však dodávají, že mu však zároveň odbourává zábrany a v některých případech způsobuje úplné výpadky sebekontroly. Těžko říct, kdo má pravdu – v případě, že armáda, je velká škoda, že se Dexedrine běžně nepoužívá – jistě by ho totiž ocenili například řidiči kamionů či jiných vyčerpávajících povolání.

"Musíme čelit neopodstatněnému narůstání vlivu vojensko-průmyslového komplexu, ať již záměrnému či ne. Možnost katastrofického posunu moci zde existuje a do budoucna přetrvá. Nikdy nesmíme nechat tyto síly ohrozit naše svobody a demokratický proces."

– Dwight D. Eisenhower, Prezident USA, 1961


Clay BennetDo 2. světové války neměli USA žádnou politiku systematického vyzbrojování a přezbrojování. Od té doby se toho hodně změnilo. Armáda USA je tou nejmodernější na světě a je na ní napojen obrovský vojenský průmysl. Ať už se jedná o výrobce letadel jako Lockheed-Martin, Boeing,  korporace zaštiťující jednotlivé zbrojovky jako Carlyle Group/United Defense či firem typu Halliburton, které se starají o logistiku, stavební práce a třeba i stravování na základnách. Z armády se stal velmi výhodný obchod a vojenský průmysl je momentálně jedním z hlavních tahounů americké ekonomiky.

Když nastoupil svůj úřad Bill Clinton, vystřídal v křesle prezidenta Bushe staršího – bývalého ředitele CIA. Mezi jeho první kroky patřilo snižení rozpočtu armádních a bezpečnostních složek. Ten v USA tradičně dosahuje téměř poloviny všech státních výdajů. (Například v roce 2006 činil rozpočet armády a dalších bezpečnostních složek přes 900 miliard dolarů, což je zhruba 48% celkového amerického rozpočtu, viz GPO Access) Clinton narazil na poměrně tuhý odpor. V závěru aféry Lewinski a následného impeachmentu prezidenta, schválil Bill Clinton nejvyšší nárůst armádního rozpočtu od Hvězdných válek Ronalda Regana z roku 1984. Díky tomu existuje dodnes řada spekulací, kdo vlastně za aférou Lewinski stál a přiléval olej do mediálního ohně, aby ho závěru náhle – a trochu nečekaně – udusil.

S podobnými problémy s potýkal i prezident John F. Kennedy, který byl armádou také tvrdě kritizován za příliš umírněný přístup při Kubánské krizi. Kubrickův film Doktor Divnoláska, natočený 2 roky po Kubánské krizi, paroduje mimo jiné právě postoje a logiku tehdejších armádních představitelů.

"Mezi zbraněmi zákony mlčí."

– Cicero

Nova Irácká vlajka - přes zjevný odpor je pořád lepší než původní návrhV současné době vliv armády výrazně posiluje. Lobbystické zájmy vojenského průmyslu postupně prorůstají do vyšších míst politiky: Dick Cheyney je bývalým vice-prezidentem společnosti Halliburton, George W. Bush, vystřídal svého otce ve správní radě Carlyle Group, kde působil do roku 1992 než kandidoval na guvernéra Texasu. Slova Dwighta D. Eisenhowera jsou nyní možná aktuálnější víc než kdy dřív. To si uvědomují jak sami Američané, tak i samotná armáda. Existuje poměrně dost generálů, kteří se o současné politice nevyjadřují příliš lichotivě, byť jim zodpovědnost velí chovat se zdrženlivě a loajálně – bohužel deziluze těchto lidí je většinou přiměje armádu opustit, takže šance na vnitřní obrození je stále v nedohlednu.

CIA se ze svých afér také poučila a zjistila, že ani ona nestojí v USA mimo zákon. Místo sebereflexe se však pouze rozhodla diskutabilní aktivity přemístit mimo jurisdikci USA, především civilních soudů. To se mimo jiné týká věznice Gauntanámo a dalších základen či tajných a polotajných zařízení po světě. Jsou zde totiž praktikovány metody, které jsou v přímém rozporu s platnými zákony USA. Neomluví je ani používání účelových neologismů typů "nepřátelský bojovník".

Můžete namítnout, že zákonné metody jsou ve válce proti teroru zcela neúčinné – a pravděpodobně budete mít pravdu. Nebylo by ale lepší takové zákony patřičně novelizovat, než je obcházet a tvářit se, že je všechno v naprostém pořádku? Začne-li se totiž armáda pohybovat oficiálně mimo zákon, vymyká se i té minimální kontrole.

Clay BennetMožná je to ale právě tato ztráta kontroly, kterou se teroristé snaží vyvolat. Představa, že by mudžahedýni Osámy bin Ládina porazili USA, ať už v přímém či teroristicko-partizánském boji, je natolik absurdní, že ji snad nikdo nemůže brát vážně. Jediný, kdo momentálně dokáže USA porazit jsou totiž sami Američané – jen oni disponují silou pokřivit vlastní demokratické zákony a pošlapat své svobody. Vždy je třeba dbát, aby demokratické procesy neztratili mandát nad vlastní armádou. Nicméně, čím více se bude armáda rozlévat po světě, tím menší kontrolu budou občané USA disponovat.

Především z toho důvodu by měli Spojené státy své zahraniční aktivity více svěřovat svým spojencům, kteří se mohou navzájem hlídat. Spojenci jsou tu od toho, aby postupovali společně, nikoli proto aby se jedni nechali druhými pouze využívat.

NE základnám….?

Z mého příspěvku jste nabyli pravděpodobně dojem, že jsem zarytým odpůrcem USA, či umístění jejich základny na území ČR. To se ale mýlíte. Jen nemát rád nekritické přijímání čehokoli a "hurá" způsob, se kterým je k problematice vpuštění zahraniční armády na vlastní území přistupováno. Především však výhružné reakce Ruska jsou patrně nejlepším argumentem pro umístění základny, neboť z nich číší touha rozhodovat o nás bez nás a představa, že stále patříme do ruské sféry geopolitického vlivu. Navíc vše, co vytýkám politice a armádě USA bych musel zdesetinásobit, kdybych v tomto kontextu chtěl hovořit o Rusku. Snad jsem měl pouze pocit, že je třeba částečně rozlišovat mezi USA jako demokratickým státem  a jejich armádou, či stávajícím, byť demokraticky zvoleným, vedením. Žádná demokracie totiž není samospásná a vede konstatní válku, proti vnitřním silám, jež se jí snaží destabilizovat.

Přestože nám velké výhrady, k přístupu vlády k jednání o umístění základny, jsme ale docela rád, že se ČR  při jednání o vojenské účasti na misích či umístění základny (zatím) nesnížila k "žoldáckému handlování", jako se tomu stalo u Polska. Na druhou stranu si ale tímto způsopbem  Polsko vymohlo nemalé výhody, včetně technologické účasti na obranných systémech. Možná by ČR v této oblasti mohla zatlačit na USA a podmínit umístění radaru jeho případným budoucím zaintegrováním do systému NATO – nakonec jde zde pouze o předávání získaných informací.


Chtějí-li USA zbudovat raketový deštník a umístit v Evropě jeho základny, měli by důvěryhodně vysvětlit, proč tento deštník nebudují pod hlavičkou NATO. Proč je NATO, postojem jejího vlastního člena, nuceno budovat alternativní řešení? Jakou měrou se hodlají USA na projektu NATO podílet? Nemohl by radar získané informace předávat i velení NATO, díky čemuž by z něj měla ČR přímý užitek?

(Kreslené vtipy pocházejí, se laskavým svolením autora, ze stránek amerického kreslíře Claye Benneta