Hlavní zpráva celého spotu trvajícího téměř minutu je následující:
Kabelku byste neukradli – Mobil byste neukradli – Film byste neukradli – Pirátství je zločin!
Paradoxem je, že se tento spot objevuje prakticky výhradně na legálně zakoupených DVD discích a po dobu svého přehrávání vám zablokuje dálkový ovladač DVD přehrávače. Patrně se jedná o určitý typ "bonusu" jímž se producenti rozhodli odměnit všechny, jež si jejich dílo rozhodli pořídit legální cestou. Tohoto paradoxu si ihned všimli britští vtipálkové, jež přišli s vlastní upravenou verzí spotu:
Nikdy si nekupuji pirátská DVD – A proto jsem nucen sledovat tento spot – Nemůžu ho převinout dopředu – Nemůžu ho přeskočit – Můj dálkový ovladač je zablokován – Příště….si koupím pirátské DVD
Nechejme teď ale stranou poněkud agresivní politiku distribučních firem a snahu diktovat zákazníkům co musí a nemusí vidět na jejich vlastních přehrávačích. Stejně tak se raději nehodlám vyjadřovat k politice "výpalného", kde si firmy paušálně účtují z daň z prázdných médií a přehrávačů (co když by si na ně vypálil něco nelegálního !#$%!). Daleko více mě zaráží logika, na níž je argument tohoto spotu postaven a jež je vlajkovou lodí zastánců tvrdé linie hudebních a filmových studií.
Produkt jako kterýkoli jiný
Vždy když dojde na diskuzi ohledně pirátství či porušovaní intelektuálního vlastnictví objeví se argumenty, že stažení filmu z internetu je prakticky identická krádež, jako zcizení cizího mobilu nebo televizoru. Intelektuální vlastnictví je zde položeno zcela na roveň vlastnictví komoditnímu. V tomto bodě se objevují problémy.
Produkt vs. Nosič
Intelektuální vlastnictví v digitálním věku přestává být jakkoli vázáno na fyzický nosič. Přesto – či možná právě proto – jsme vystaveni neustálé snaze omezit možnost se zakoupeným artiklem dále manipulovat. Právně ošetřená nemožnost přenést zakoupenou hudbu či film mezi více zařízeními je až zarážející. Jak úsměvná by asi byla argumentace prodejce automobilů, kdyby se vás snažil přesvědčit, že s autem nesmíte opustit město a tankovat smíte pouze na jím určených čerpacích stanicích, vozit smíte pouze děti, manželku za menší příplatek a budou-li se chtít svézt i "cizí" bude nutné přikoupit speciální licenci.
Legální NEmožnost udělat si ze zakoupených dat záložní kopii se prakticky rovná zákazu nechat své auto pravidelně kontrolovat v servisu (když se dřív zničí, budete si muset dřív koupit nové). Přitom logika velí, že když jsem si data zakoupil, mohu si s nimi klidně vytapetovat obývák a nikdo mi nemůže říci ani popel, neboť jsem je řádně zaplatil. Vzhldem k omezené životnosti plastového disku, bych měl mít právo maximálně zakoupená data ochránit – tedy zálohovat.
Na obdobný problém narazíme u pokusu zakoupenou věc přeprodat. Když si koupím nový televizor, logicky se budu snažit starý někomu prodat. Zakoupím-li si hudbu, třeba přes iTunes a z nějakého důvodu mi nevyhovuje a dále ji poslouchat nehodlám, má práva dále obchodovat s mnou zakoupeným zbožím jsou značně omezena – respektive prakticky nulová.
Reklamace
Zatímco se nás tedy distributoři snaží přesvědčit, že hudba či film se od ostatních komodit nijak neliší, nejsou však absolutně ochotni přistoupit na pravidla hry, která pro běžný komoditní trh platí.
Když půjdu do obchodu a koupím si nový barevný televizor, přivezu si ho domů a následně zjistím, že místo krásného barevného obrazu mám vlnící se černobílý paskvil – tedy, že produkt neodpovídá inzerovaným kvalitám, mám ještě dva roky na to, abych tento neodpovídající produkt reklamoval a získal tak funkční produkt, či mi byly navráceny peníze. Většinu produktů zakoupených přes internet je dnes běžně možné vrátit do 14 dní bez udání důvodu (byť navrácení ještě stále často musí předcházet lehce hysterická diskuze ukončená citací příslušného zákona).
Půjdu-li do kina na film je mi jediným vodítkem půlminutová upoutávka, plakát či subjektivní recenze renomovaného kritika. Pakliže film následně nesplní ani to nejzákladnější očekávání mám nulovou šanci se bránit. Už jste někdy zkoušeli jít na pokladnu kina a chtít vrátit peníze, protože film nestál ani za starou bačkoru?
Půjdu-li tedy na film, kupuji ve skutečnosti zajíce v pytli. Zatímco novou televizi, boty či auto si před koupí můžete běžně vyzkoušet, film si musíte nejdřív zaplatit a vyzkoušet až po zaplacení.
On-Demand TV
Patrně mi namítnete, že když dáme lidem možnost požadovat po shlédnutí filmu navrácení peněz, všichni toho budou využívat bez ohledu na fakt, zda film naplnil či nenaplnil jejich očekávání. Ale takový model se přece dát ošetřit podmínkou o opuštění sálu před polovinou filmu. Obdobný model by jistě bylo možné zavést i při nadcházející éře placené on-demand television.
Možná je to jen utopie, ale představa, že by se ve filmech objevovaly i jiné zajímavé momenty než ty obsažené v upoutávce je pro mě zcela neodolatelně lákavá.
Poznámka na okraj:
Před pár lety mě celkem dobře pobavily nářky firem a majitelů kin na boom mobilních telefonů. Problém tkvěl v tom, že si lidé pomocí smsek velmi rychle stačili sdělit, že film nestojí za nic a ostatní na film nemají chodit. Tržby kin se pak výrazně snížily. Prekérní situace, ze které se zatím žádné východisko nerýsuje – zakázat mobily by neprošlo ….. točit lepší a kvalitnější filmy?…..to by byla až opravdu krajní možnost. Možná použít DCMA na obsah smsek – píšeš negativní sms o našem filmu, porušuješ tím copyright……. těžko říct s čím na nás přijdou RIAA nebo OSA přijdou.
Fakt, že se jen tak ničeho nezaleknou dobře ilustruje pokus, vymáhat autorské poplatky od dětí z dětského domova, jejichž sbor zazpíval na náměstí Prezidentovi hymnu……….vždyť se přece jednoznačně jednalo o veřejnou produkci! 😉 (Nutno dodat, že po medializaci celé kauzy svůj požadavek OSA stáhla).