Roadmap
V obchodním světě se dnes velmi často používá termín roadmap. Roadmap se dá
přeložit jako "cestovní plán" a vesměs představuje několik základních
kroků, jak dosáhnout požadovaného cíle – většinou natolik nerealistického, že ho má právě sémantický význam slova "roadmap"
alespoň částečně vrátit na zem.
Paradoxně ale můžeme pozorovat zrod nového, skrytějšího, významu, kdy
roadmap značí pohyb firmy po planetě za účelem získání nejvýhodnějších provozních podmínek. Mezi hlavní kritéria patří mzdové
náklady, externality a samozřejmě daňová zvýhodnění.
Nechci zde hovořit o podmínkách šiček v Honduraských továrnách
Nike – které přestože jsou z našeho pohledu sice otřesné, nicméně ve
svých státech přispívají ke zvýšení životní úrovně obyvatel. Zaměřme se raději
na tuzemskou
situaci.
Investor
Získat zahraničního investora je velká politická sláva a
v tlačenici na přestřihnutí pásky při otevření nové továrny si dychtiví politici div
nevypíchnou vzájemně nůžkami oči. Nové perspektivy, pracovní místa, světlé zítřky – člověk má
pocit, jak vůbec mohla naše země bez podobného investora existovat.
Jak se však na to dívá investor?
Lokalita
První kritérium, které je třeba zvážit je poloha země.
Přepravní náklady rostou a jejich minimalizace se promítá do ceny,
potažmo zisku. Politické uspořádání a klima či struktura zákonů hraje též důležitou roli. (Vymahatelnost nebo nevymahatelnost těchto zákonů je důležitá podle jak kterého typu podnikání.)
Manday
Manday značí jeden pracovní den jednoho člověka – reprezentovaný
především jeho cenou. Dnes se stává již zastaralým, protože v současné
době už cenu produktu přestáváme počítat na dny, ale spíš milisekundy. Cena práce je tedy druhým důležitým kritériem a v ČR je stále výrazně
levnější než v západních zemích, přestože poskytuje zcela srovnatelný
kvalitativní standard. Stále sílící koruna však tuto výhodu postupně eliminuje, neboť výslednou cenu zvyšuje.
Splní-li země kritéria polohy a ceny práce, je možné o ní
reálně uvažovat – další rozhodnutí bude záležet na výsledku politických
jednání.
Externalizace
Externalizace je kouzelný pojem, který umožňuje businessu převést část
svých nákladů na nikoho jiného. (Letmý pohled do zrcadla Vám napoví na
koho.) Řekněme, že chcete postavit novou fabriku na zelené louce. Louku
však většinou vlastní několik neuvěřitelně zabedněných lidí , kteří se svých pozemků odmítají vzdát. Jakoby netušili, jak důležitý ta investice pro nás je, odmítají se obětovat pro národ a opustit svůj rodný dům výměnou za hezký dvoupokojový byt v Litvínově s výhledem na uhelnou pánev. Pozemek od nich bude tedy nutné vykoupit – nepomůže-li zastrašování vyvlastněním, tak třeba i za tržní cenu.
Převedení toho výkupu na stát se nazývá externalita – není hraz interně ale externě – je to totiž stát (z
peněz daňových poplatníku), kdo zaplatí za pozemek, nikoli firma, která
ho hodlá využívat.
Nyní už je zajištěn pozemek a je možné začít stavět novou továrnu. Nicméně mít továrnu
uprostřed lesa či louky je celkem k ničemu, nevede-li k ní žádná
infrastruktura – elektrické vedení, voda, silnice, dálnice. Její výstavbu ve
většině případů opět zajišťuje a uhradí stát.
Takže továrnu máme postavenou a vede nám k ní i infrastruktura a teď už
potřebujeme pouze dělníky. Továrnu jsme postavili v regionu, kde se bohužel
nevyskytuje dostatek volné kvalifikované pracovní síly. To je logické – kvalifikovaná pracovní síla práci většinou už má, tudíž nové pracovní příležitosti je třeba vytvořit v regionech, kde převažuje nezaměstnanost z drtivé většiny reprezentovaná nedostatečně kvalifikovanými lidmi. Kvalifikovaní zaměstanci tedy budou muset
buď dojíždět, či se do regionu přistěhovat……a hádejte kdo bude stavět
a platit nové byty.
K nové fabrice jsme získali zdarma pozemek, infrastrukturu a ubytování
pro zaměstnance. Náklady
státu už se vyšplhali na několik stovek miliónů, které je
však možné obhájit novými pracovními místy a peněz, jež stát získá od
firmy z daní. Což nás přivádí k poslednímu bodu.
Daňové prázdniny
Aby si stát investora opravdu pojistil, potřebuje mu poskytnout něco opravdu
mimořádného. Něco, čím si zodpovědný politik zaslouží poplácení po zádech od hlavního manažera či výlet soukromým letadlem generální ředitele. Osvobození od daňové povinnosti je přesně to pravé. Jakým
způsobem stát vypočítává délku daňových prázdnin pro jednotlivé investory je mi záhadou. Ale mám
podezření, že je přímo úměrná době, jakou hodlá investor v zemi setrvat.
Závěrem
Stát tak ve finále získá několik stovek, možná i tisíc pracovních míst.
Nabízí se ovšem šťouravá otázka, zda se nám to – po sečtění všech nákladů – doopravdy vyplatí.
Nemám v úmyslu brojit proti zahraničním investrům. Nakonec staré české přísloví ríká: Hloupý kdo dává, hloupější kdo nebere. Chtěl bych zde pouze upozornit na disproporci, která na českém podnikatelském trhu vzniká. Zatímco daňová zátěž občanů a malých a středních podniků se pohybuje na hranici únosnosti a drtivá většina pocitvých živnostníků vesměs bojuje o přežití, jsou peníze od těchto lidí vybrané využívány k rozvoji a poskytnutí konkurenční výhody firmám, jež jsou dávno celosvětově rozvinuté a disponují dostatečným množstvím vlastních rezerv.
Stát by se tedy měl možná více rozmýšlet, o jaké investory zde stojí a co
zde po jejich odchodu zbyde – zda pouze opuštěná montovací hala s hodnotou o něco menší než cena šrotu nebo
alespoň nějaký ten know-how. Problém bude ale asi v tom, že stát řídí
politici a ti, zdá se, nemají ani tak na mysli co PO NICH zbyde, jako
spíš co JIM zbyde.