Internet na neutrál

Internet více méně vzešel ze dvou zdrojů. Jeho ranná verze pochází z armádní sítě Spojených států zvané ARPANet, které dalo vzniknout protokolu TCP/IP – díky tomuto protokolu dnes můžete na internetu komunikovat s jinými počítači. Počátkem 80. let se ve výzkumném ústavu CERN rozhodli využít TCP/IP pro poněkud širší záběr a položili základ tomu, co dnes nazýváme slovem internet.

Koncem 80. letech minulého století se internet začal přesouvat ze vesměs sítí lokálního či oborového charakteru do veřejného prostoru a brzy se mohl prakticky každý přes telefon připojit k internetu. Internet se stal veřejnou doménou, bez zákonů a s omezenými pravidly. Díky tomu zažíval internet obrovský boom, ale zároveň s ním cloumala notná dávka anarchie. Postupem času a především s nástupem komerčního využití internetu se pravidla postupně začala měnit a na svět přicházeli zákony vymezující mantinely pro pobyt a podnikání "online".

A zde jsme u jádra problému – či zákony na internetu platí? Kdo má právo rozhodovat, co se s internetem stane? Zatím si toto právo nárokují Spojené státy, především díky tomu, že centrální autorita, která koordinuje hlavní funkčnost sítě, sídlí v Californii a je částečně dotovaná federální vládou.
Řada služeb, které centrální autorita (dříve NIC, dnes ICANN) provozovala je postupně privatizována soukromým subjektům. Na tom by ještě nebylo nic špatného, kdyby se tyto firmy drželi stávající praxe a nedostávali šílené nápady, jak si podivnými triky vylepšit příjem.

První je třeba se zamyslet, kdo jsou hlavní hráči v poskytování služeb připojení. Nikoho nepřekvapí, že se jedná a hlavní dodavatele telekomunikačních služeb – tedy především mobilní operátory a jejich dceřiné či partnerské firmy. Ti zavětřili vznikající problém, ale zároveň i skvělou příležitost, kterou se v kongresu rozhodli "prolobbovat".

Problém by se dal shrnout do jednoho slova VoIP. Pod touto zkratkou se schovává přenos hlasu přes internet. (Pokud používáte například Skype, tak používáte VoIP.) Zkrátka stejně tak, jako přenášíte hlasová data sítí mobilního operátora, můžete k jejich přenosu využít internet. Pojďme si pro ilustraci uvést příklad z praxe:

Situace A: u mobilního operátora uskutečním pětiminutový hovor. Jeho cena se bude odvíjet, podle doby kdy volám (volání ve/mimo špičku), podle sítě do které volám (různé ceny mezi operátory), podle lokace do které volám (roaming). Existuje zde celé spektrum cen a přirážek, které je možné zákazníkovi naúčtovat – od jedné až po několik set korun.

Situace B: uskutečním pětiminutový hovor přes VoIP a zaplatím za něj právě tolik, kolik můj poskytovatel připojení účtuje za přenesení požadovaného objemu datu. (5 minut = cca 2,5MB) Tato cena je v současné době identická, ať hovořím přes internet s známým ve vedlejším domě nebo na druhém konci světa. Navíc ve většině případů, tržní cena takového přenosu nedosahuje ani nejnižší ceny hovoru mobilního operátora.

A to je problém – pro mobilního operátora. Poskytuje vám službu (internetové připojení/datové tarify), která přímo konkuruje jiné z jeho služeb (mobilní tarify). Bude-li fungovat VoIP přímo z mobilu (což je pouze otázkou času), stanou se běžné hovory prakticky neprodejné. Operátor tedy potřebuje získat nějakou páku, jak vám VoIP pokud možno zakázat, zpoplatnit, či alespoň omezit.

A tak se zrodil skvělý plán. Pojďme privatizovat internet. Rozkouskujeme ho na malé části a přístup k nim pak budeme moc diverzifikovat pomocí tarifů, které bude možné požadovat jednak po uživatelích, ale také po samotných poskytovatelích obsahu. Pojďme si zase uvést hypotetický příklad:

Budete-li připojení přes T-Mobile, přístup na stránky O2 nebude zcela samozřejmý: pojede po výrazně pomalejší lince a během jejího načítání se Vám zobrazí několik reklam na akční nabídky T-Mobile, případně se zvýší cena za přenesená data z toho serveru – v nejhorším případě vám může operátor znemožnit přístup úplně.

Dostupnost dat na internetu už tedy nebude záviset pouze na kvalitě vašeho připojení a dostupnosti cílového počítače, ale především na obchodní politice vašeho poskytovatele připojení.

Dříve než mě začnete přibíjet na kříž s nálepkou informačního komunisty, který chce, aby všechno stálo stejně, bych rád poukázal na tu nejzásadnější věc, která mě znepokojuje. Tím je cena, kterou je nutné zaplatit, aby byla vize telekomunikační firem realizovatelná. Chce-li vám totiž někdo zpoplatnit přístup na Google jinak než přístup na MSN Search, účtovat jiné tarify pro přenesení 1MB textu a 1MB audia, musí především zjistit, že komunikujete s Google, případně, že přenášíte audio a nikoli text. Toho je možné docílit pouze za cenu toho, že bude vaše komunikaci monitorována a teprve následně bude zvolen patřičný tarif.

Vracíme se tedy k vtipu z úvodu. Na něm byla vtipná (alespoň pro mou maličkost) především nemyslitelnost situace, že by operátor monitoroval naše hovory a účtoval by je na základě jejich obsahu. Takováto činnost, krom faktu, že je naprosto neetická a amorální, je především trestná. Je až zarážející s jakou lehkostí jsou telekomunikační společnosti provádět to samé v bledě modrém s vašimi daty a kolik zákonodárců je ochotno tento fakt zcela přehlížet. Nehledě na to, že mít zcela legálně k dispozici data svých úživatelů je velké pokušení. A pokušení dělá zloděje….

Trochu se tím přibližujeme situaci v Číně, která svůj internet jednak filtruje (přístup na vybrané servery je zakázán) nebo nutí k autocenzuře samotné provozovatele služeb. Uveďme si poměrně názorný příklad:

Co nás Čínská lekce učí? Především to, že se není možné spolehnout na zásadovost a etiku komerčních subjektů, protože jakmile jde o získání lukrativního trhu, jdou všechny skrupule stranou a ziskovost je prioritní záležitostí. A to je v naprosto v pořádku – protože jediným určujícím kritériem komerční společnosti je právě dosažený zisk a nikoli její etický kodex. Měli bychom však dobře zvážit, jaké pravomoci se jim rozhodneme svěřit do opatrování.

Zatím není nic prohráno, ale válka už začala. Nové zákony jsou těsně před schválením v americkém kongresu. Po prvním černých zprávách se zdá, že se američtí zákonodárci rozhodli ukázat světu osobní integritu a nadhled a ne všechny navrhované změny budou uzákoněny. Ať ale dopadne situace jakkoli, pro zbytek světa je špatnou zprávou naprostá bezmoc, kterou v této oblasti vůči U.S.A. má. Z té je zřejmé, že existují dvě možnosti: zcela se podřídit rozhodování U.S.A. nebo rozdělit internet na dvě či více částí, které by spadali buď pod legislativu OSN nebo pod jednotlivé státy. Tlak na administrativu U.S.A., aby postoupil internet pod OSN, případně jiné mezinárodní instituci je zatím neúspěšný. Spojené státy vykazují lehkou míru schizofrenie, neboť před světem se moci nad internetem za žádnou cenu vzdát nechtějí, ale před vlastními občany obhajují jeho předání do rukou soukromých subjektů….